Ahoj, jmenuji se Lucie a je mi 27 let. Jsem maminkou dvou úžasných dětí. Sebíka, kterému je 22m a Stellinky, které za týden bude jeden měsíc. S manželem jsme se poznali, když nám bylo 21 let. Měli jsme oba dva stejné představy, které trvají stále. Věděli jsme, že chceme dvě děti. Ale, že k tomu povede trnitá cesta, to ani jeden z nás nevěděl… Popravdě, když to teď píšu a ať je to vše za námi a máme dvě zdravé děti, tak zas bulím jak želva. A ač by toto téma chtělo více, než pár řádků, tak Vám zkusím ve zkratce povědět svůj příběh.
S manželem jsme se potkali přes jednu seznamku. Oba dva po čerstvém rozchodu. Ale hned na začátku nám to skvěle klapalo. Také, aby ne. Manžel je jen o pár hodin starší než já. Oba dva ve znamení Panny, takže představy velmi totožné. A aby toho nebylo málo, oba dva jsme se narodili ve stejné porodnici. Po dvou měsících už jsme spolu bydleli a za rok a půl jsme si řekli, co takhle založit rodinu? Netrvalo to dlouho, asi 3 měsíce a já na testu měla dvě čárky. Bože!!! To byla radost. Kontroly byly v pořádku a my už se těšili na náš přírůstek. Oznámili jsme to rodině. Všichni byli nadšení a těšili se na přírůstek do rodiny.
Byl víkend a já šla na nákupy. Byla jsem ve 14tt. Pořídila jsem hned první hračku (tu máme schovanou doma do teď). V ten samý den večer mě začalo dost bolet břicho a najednou na kalhotkách jsem měla i krev. Manžel neváhal a okamžitě jsme jeli na pohotovost do nemocnice na Bulovku. Už při příchodu jsme se setkali s nepříjemným chováním sestry. Empaticky se začala chovat až po vyšetření paní doktorky, která nám oznámila, že bohužel plodu nebije srdíčko. V tu chvíli to bylo, jak kdyby se zhroutil celý svět. Objednali mě na kyretáž za čtyři dny.
Ve středu jsem podstoupila kyretáž. Bylo to poprvé, kdy jsem byla na nějaké operaci a zrovna tato. V ten samý den podstoupilo tu samou operaci tak dalších 20 žen. Hrozné číslo. Na pokoji jsem schytala paní, která šla kyretáž podstoupit dobrovolně, jelikož dítě ji zrovna nepasovalo do jejího života. Díky za prášky, které moji mysl otupily. Jinak bych ji v tu chvíli řekla, co si myslím. Teď zpětně si říkám, že to byla její volba. Ale informovat mě o tom nemusela.
Děsně jsem brečela a byla naštvaná. Po operaci mě vyzvedl manžel. Když jsme zaparkovali, přišla další rána pro mé nervy. Před barákem jsme potkali kamarádku s miminkem. No zbaběle jsem utekla domů. Nechtěla jsem ji vidět hodně dlouho. Na Silvestra sice přišli i s mimčem, ale popravdě jsem to nedávala. A ač skoro alkohol nepiju, tak moje hlava v tu chvíli říkala, jen se napij, bude ti lépe. Fuj, už takovou kravinu nikdy neudělám.
Do práce jsem nešla celý měsíc. Ležela jsem na gauči a pomalu nic nedělala. Jen jsem se užírala v bolesti. Kamarád mi dal kontakt na paní psycholožku a já její služby jednou využila. A musím říci, že by tuto službu měli automaticky nabízet po takových zákrocích v nemocnicích.
Po šestinedělí jsme to zkusili znova. Za dva měsíce se příběh opakoval. Sice tentokrát v 6tt, ale už jsem si říkala, proč? Proč zrovna my? Vždyť jsme zdraví a mladí. Tak by to mělo jít v pohodě, ne?!
Moje psychika byla na bodu mrazu a chuť do života moc nebyla. Manžel mě sice dost psychicky pomáhal, ale sám z toho byl špatný. Paní gynekoložka mi říkala ať se nebojím, že se určitě povede. A ať se někde vypíšu. Měla asi na mysli nějaký deníček. Ale já si uvědomila, že nás toužících po dítěti se stejným, či podobným příběhem je více. Tak proč si nezaložil veřejný IG a vypsat se tam. Teď je mi líto, že příspěvky z té doby jsem smazala. V práci totiž zjistili, že mám veřejný profil a nechtěla jsem, aby se to tam začalo šířit.
Bylo 15.12. 2018 a moje a manželova rodina jsme vyrazili na Staromák na Vánoční trhy. Sice nálada nic moc, ale…!!! Manžel mě tam požádal o ruku.️ Já okamžitě začala plánovat svatbu a snažení o mimčo jsem tolik neprožívala. A udělala jsem dobře. V březnu jsem měla zase dvě čárky na testu. Ale strašně jsem se bála toho, aby se nestalo to, co předtím. Oznamování rodině jsme posunuli až když jsem cítila pohyby miminka. Když jsem začala cítit pohyby syna, bylo to pro mě vysvobození. Věděla jsem konečně, že je vše v pořádku a když jsem zrovna syna necítila, tak jsem snědla něco dost sladkého a jen čekala, kdy se začne vrtět.
V září v pátek 13, jsme si s manželem řekli své ANO. A nebyli jsme u toho sami. V bříšku s námi byl náš syn. Bylo to kouzelné. A ač jsem byla těhotná, tak jsem si to užila na 110%!
V listopadu ve 38tt jsem kvůli preeklampsii musela podstoupit vyvolání porodu, ale vše dopadlo naprosto v pořádku. Teď nám doma běhá skoro dvouleťák a před třemi týdny k němu přibyla jeho ségra. To byl zas překotný porod. Ale ve FN Motol se skvělými PA jsme zvládli oba porody s přehledem!
Tímto příběhem bych ráda motivovala ostatní ženy, které prožily či prožívají něco podobného. Nemáte se za co stydět! Vypovídejte se, vypište se! Pokud ani to nepomůže, zkuste vyhledat odbornou pomoc. A hlavně zkuste zabavit svoji mysl něčím jiným. Vím, že to jde ztěžka. Ale důležité je si věřit.A nezapomínejte se svěřovat i partnerovi. I on to s vámi prožívá.
Nejste v tom sami!
S láskou pro Vás napsala Lucka (@denicek_zeny)
Jmenuji se Lucie a jsem mámou dvou dětí. A také manželkou skvělého muže. Vystudovala jsem Podnikatelskou Akademii a poté jsem se přihlásila na vysokou. Tu jsem ukončila ve druhém ročníku, jelikož jsem dostala skvělou pracovní nabídku a bohužel jsem nestíhala skloubit školu a práci dohromady. Miluju focení, kosmetiku, auta a především svoji rodinu. S instagramem jsem začala po tom, co mi bylo doporučeno se někde vypsat. Momentálně jsem na rodičovské dovolené, ale jen co mi skončí, tak se vrátím ke své původní práci a ta je přímo z prostředí aut.
HLEDÁME MAMINKY S PŘÍBĚHEM!
Inspirujte a motivujte ostatní maminky svým zajímavým příběhem. Hledáme maminky, které by se rády podělily o své zkušenosti, tipy a příběhy. Vaše příběhy budeme pravidelně sdílet na našem novém Babydeco BLOGU a také na našem Instagramu.
Kontaktujte nás na info@babydeco.cz nebo do zprávy na našem Babydeco Instagramu. Budeme se na Vaše zprávy těšit!
S láskou,
Vaše Babydeco