Maminka Ester inspiruje: "Každé dítě má svůj čas"

Ráda bych se vám trochu představila. Jsem maminka Ester, je mi 32 let a pocházím z Havířova.  Vždy jsem si přála mít miminko do 30 let a to se mi splnilo. V říjnu v roce 2019 se nám narodil syn Matyas o tři týdny dřív, ale vše bylo v naprostém pořádku. Byla jsem šťastná, protože děti miluji a určitě bych v budoucnu chtěla pro Matyho sourozence. Před těhotenstvím jsem pracovala v jedné automobilce 10 let. Byla to má první práce a říkala jsem si, že tam budu jen jeden rok a najdu si něco jiného, ale z jednoho roku bylo deset, pak jsem šla na mateřskou. Vyučená jsem kosmetička, ale tomu jsem se věnovala spíš jen doma, tak uvidíme co bude za rok, kdy budu opět nastupovat do práce. Celé dny se věnuji synovi, ale když je čas, tak ráda fotím, zkouším nové věci, testuji a píši recenze na svůj profil na Instagramu. Tohle mě baví a jsem ráda, že dělám něco, čemu se mohu věnovat ve volném čase. 

Teď bych se s vámi ráda podělila s našim příběhem. Říká se, že vývoj u kluků je trochu pomalejší než u holčiček a Maty byl pomalejší už od miminka. Nechtěl zvedat hlavičku, přetočit se na bříško. Rád ležel na zádech a pořád jen spinkal. Bylo nám doporučeno jít na rehabilitaci, ale až v 6 měsících. To už hlavičku dávno zvedal. V té době začal covid a bylo těžké se kamkoliv dostat, vše bylo zavřené. Na pár rehabilitacích jsme byli, ale vadil mi přístup a zacházení od paní a byla jsem vždy ve stresu. Opravdu nic příjemného, tak jsme změnili rehabilitaci, kde jsme mohli docházet i přes omezení a byla jsem na sebe naštvaná, že jsme si druhou rehabilitaci nenašli už dřív, ale Maty byl moc šikovný, vůbec neplakal při cvičení, vše bylo formou hrou. Dohnal co se dalo a rehabilitace byly ukončeny. 

Čas plynul a Maty měl rok a půl a stále nechodil. Slýchávala jsem často - "Má rok a ještě nechodí?"

Odpovídala jsem - "Ne nechodí, každé dítě má svůj čas." Od miminka jsme docházeli i na neurologii a vše bylo v pořádku. Přišlo mi i pár zpráv na Instagramu, že jsem špatná matka, nestarám se o své dítě a týrám ho. Opravdu nepochopitelné. Byla jsem v té době opět ve stresu, nervózní a přála jsem si, aby už Maty začal chodit. Bylo to s ním i docela náročné, nosila jsem ho v náručí ze schodů, do schodů a byla jsem vyčerpaná. Většina dětí už běhalo a Maty stále nic. Bál se, nechtěl a nechtěl chodit. Pan doktor na neurologii nám řekl, že kdyby nezačal chodit do dvou let, tak se to bude řešit a máme přijít. 

Bylo léto, Maty měl 22 měsíců a začal chodit. Přišel jeho čas a byli jsme všichni šťastni. Někdo si řekne - tak pozdě? Ale každé dítě má přeci svůj čas a já nijak nemohla přinutit své dítě, aby chodilo. 

Chtěla bych tímto příběhem povzbudit každou mámu, která prožívá to stejné, aby nezoufala a byla silná. Hlavně neposlouchala cizí lidi a jejich škaredé připomínky. Rozhodně nejsme špatné mámy jen proto, že naše děti nejsou tabulkové :) pokud není problém po zdravotní stránce, tak přijde ten čas, kdy se rozchodí nebo cokoliv jiného.  Já doufala, věřila, že to stihne do dvou let a stalo se dřív - tak věřte i vy.  

S láskou napsala Ester (@estulis)